A tenhle je váš?

Úterý 30. 1. 2024.

Pana mimiňáka hlídá doma babička. Dva ze tří vyzvedávám ve školce a řítíme se naší ulicí. Prostředního syna jsem po cestě šoupla do výtahu, kde si ho u bytu vyzvedne babička a doma se o něj postará. S nejstarším pokračujeme na vyšetření. Paní doktorka je moc milá. Mám s ní zkušenost s prostředním synem už ze září, takže jsem na všechno připravená a nemůže mě nic překvapit. A přeci jen.
Přicházíme do ordinace a syn se nadšeně rozhlíží po všech přístrojích i zvířátkách, pod kterými se prolamují police. Je to kouzelné místečko, kde se oči nenudí.

Sestřička: „Vy jste u nás už byla?“
Já: „Ano, s prostředním synem.“
Ona: „ Aha…,“ a váhavě se dívá mým směrem.
Lékařka: „Jooo… vy máte nějaké to přijaté dítě, že?“
Já: „Ano a ještě máme třetího syna, máme dětí…“
Ona: „A tenhle je váš?“
Já, bez přemýšlení: „Biologický.“

Večer během uspávání si čteme pohádku a mně se přehrává celý den. Všechno to bylo moc milé a chápu celý ten lékařský rozměr genetické zátěže. ALE! S manželem máme oba korekci zraku od dětství, takže otázka nošení brýlí u našich biologických synů je nasnadě, ale jak jako „TENHLE JE VÁŠ?!“ Ležím u svého prostředního syna v postýlce a všem třem jim nahlas říkám, že je miluju a že jsou moji všichni tři úplně stejně. Je mi z toho úzko a ptám se sama sebe, jestli by ta otázka před čtyřletým dítětem, přede mnou, před kýmkoli nemohla zaznít třeba jinak.. nebo taky vůbec!

Autorka: Simona M.