Teorie attachmentu aneb základ všeho
Kdysi jsem na nejmenované katedře psychologie prezentovala výsledky své práce, ve které jsem se zabývala attachmentem (citová vazba) u dětí v jednom krizovém zařízení. Děti umístěné v zařízení pobývaly většinou několik měsíců, bylo proto možné pozorovat jejich reakce v různých situacích, zabývat se průběhem jejich terapií, výsledky užívaných diagnostických a projektivních technik a nástrojů, a vše porovnávat s jejich příběhem a tím, co děti v minulosti prožily ve svých rodinách a ze strany svých nejbližších. Popisovala jsem, jak projevy dětí úzce souvisí s tím, co v ranném věku zažívaly, ale i tím, co nezažívaly a zažívat měly a především potřebovaly.
Zatímco mladí psychologové a vyučující měli spoustu dotazů, zajímali se o projevy dětí, o fungování krizového zařízení a možnosti práce s těmito dětmi, jeden z předních představitelů katedry, více než 70 letý docent, příznivec Freuda, se znuděně ozval se slovy: „Prosím vás, nějakej attachment, to už je dávno překonaný…“. Ano, teorie attachmentu, neboli teorie citové vazby se datuje už k roku 1969, a je to „jen“ jedna z mnoha teorií v historii i současnosti, ale pokud do ní opravdu proniknete a pochopíte, zjistíte, že kdybyste si měli pro porozumění lidem vybrat pouze jednu jedinou, bude vám stačit právě teorie attachmentu.
Citová vazba určuje, jak se vztahujeme k sobě samým
Citová vazba je totiž opravdu základem celé struktury osobnosti člověka, je jejím základním kamenem. To, jakou si v prvních týdnech, měsících, a letech života utvoříme vazbu, se odrazí v celém zbytku našeho života – v našich reakcích, v našem prožívání, a zejména v našich vztazích. Attachment, neboli citová vazba totiž určuje, jak se vztahujeme k sobě samým, ale i k celému světu a především lidem v něm. Jsem dobrý? Jsem láskyhodný? Je svět bezpečné místo? Můžu od ostatních očekávat pomoc, nebo naopak hrozící nebezpečí? Všechny tyto základní otázky lidské podstaty souvisí s attachmentem.
Jak ji vytvořit?
Utváření bezpečné citové vazby je samozřejmě úlohou pečující osoby – ideálně rodiče. Je na něm, aby byl pro narozené dítě emočně dostupný, aby byl fyzicky přítomný, vytvářel kolem dítěte klidné, harmonické a především bezpečné prostředí. Je potřeba, aby reagoval na projevy dítěte, uspokojoval jeho potřeby a tím mu ukázal, že je v pořádku se spolehnout na něj, na svět, ale i sám na sebe – ano, i tím, že si miminko „řekne“ křikem či pláčem o jídlo, pochování, přebalení – i to ho učí, že si zvládne říct o pomoc a hlavně – že se mu jí dostane. Pro spoustu z nás jsou tohle naprostou samozřejmosti – pro někoho maličkosti, obyčejné věci. Všechno tohle a to, jak se k dítěti dospělý chová a jaké mu utvoří prostředí v začátcích života, se ale nesmazatelně otiskne do jeho osobnosti a podepíše se na jeho dalším rozvoji.
Víme, jak jsme na tom s citovou vazbou my?
Pokud bychom všichni pochopili smysl citové vazby a pochopili, jakou vazbu jsme si utvořili v dětství my sami, pochopili bychom vlastní podstatu. Pochopili bychom vzorce našeho chování, naše reakce. Díky tomu bychom sami se sebou uměli daleko lépe pracovat, dokázali bychom některé věci měnit, dokázali bychom se osobnostně rozvíjet tím správným směrem. Stejně tak platí, že pokud bychom všichni pochopili smysl citové vazby, dokázali bychom daleko lépe chápat reakce ostatních, vnímat jejich prožívání, nebo dokonce léčit jejich trauma – pokud bychom všichni pochopili význam attachmentu, byl by prostě svět daleko hezčím místem.
Autor: Deník socky
