Jak citlivě a upřímně mluvit s dětmi o jejich první mamince
Děti přicházející do adoptivní rodiny s sebou nesou svůj příběh. A dříve či později se zeptají: „Kdo byla moje první maminka? Měla mě ráda? Proč se o mě nestará ona?“ To jsou otázky, které v nás mohou vyvolávat nejistotu i obavu, abychom jim neublížili. A přece právě o těchto otázkách potřebujeme mluvit jemně, pravdivě a tak, aby dítě uneslo celý svůj příběh.
Děti potřebují dvě jistoty zároveň: že to, co se stalo, nebyla jejich vina, a že dnes mají rodiče, kteří je nikdy neopustí. A my, adoptivní rodiče, potřebujeme vědět, jak o první mamince mluvit, tak, aby si dítě mohlo nést svůj příběh bez studu a bez strachu, bez pocitu, že je samo o sobě špatné.
Měla mě první maminka ráda?
Jedna z nejčastějších a nejtěžších dětských otázek.
Co není bezpečné říkat
- „Máma tě měla ráda tak moc, že ti umožnila, abys vyrůstal v jiné rodině.“ Dítě si z toho odnese: kdo mě má rád, ten mě může opustit.
- „Neměla tě ráda.“ Těžké a zraňující.
- „Nevíme a je to jedno.“ Pro dítě to nikdy není jedno.
Co je naopak pravdivé a bezpečné
„Nevíme přesně, jaké pocity měla. Víme ale určitě, že to nebyla tvá chyba. Její život byl tak těžký nebo složitý, že péči o tebe nezvládla. A já jsem ta máma/táta, která/ý je tady teď s tebou a bude vždycky.“
Proč není fér říkat, že dítě bylo „dáno z lásky“
V populární kultuře existuje romantická představa, že první maminka „milovala tak moc, že pustila“. Realita bývá jiná:
- závislost,
- duševní onemocnění,
- násilné vztahy,
- extrémní chudoba,
- vlastní trauma,
- sociální izolace.
Dítě z původní rodiny odchází proto, že maminka nezvládla svůj život a ne proto, že by dítě nebylo milované nebo dost dobré.
Hloubka příběhů prvních maminek
Příběhy prvních maminek jsou velmi rozdílné. Některé žily v relativní stabilitě, jiné nesly tolik bolesti, nejistoty a vlastního zranění duše, že v jejich životě nebylo dost bezpečí ani síly pro každodenní péči o malé dítě. To, že péči nezvládly, většinou nesouviselo s dítětem samotným, ale s tíhou jejich životní situace: s traumatem, závislostí, nemocí, přetížením, chudobou nebo osamělostí.
Je důležité to neidealizovat. Mnoho dětí to opravdu hluboce zranilo. A právě tato zranění často poneseme s našimi dětmi dlouho, někdy celý život. Zároveň je dobré vědět, že to, co se stalo, nevypovídá o hodnotě dítěte. Nebylo to proto, že by nebylo milované nebo dost dobré. Za selháním péče stála především životní tíha, kterou tyto ženy nedokázaly unést. To všechno dohromady přerostlo jejich kapacitu.
Vnitřní pouto: cit, který se nevešel do jejich života
Citové propojení prvních maminek s dítětem může mít mnoho podob. Některé ženy popisují, že na své dítě myslí i roky po jeho odchodu. U jiných je vztah spíše potlačený, přerušovaný nebo „zamlžený“. Nejen kvůli závislosti či chaosu, ale také kvůli disociaci, depresi nebo hlubokému traumatu.
To, že žena své city nedokázala projevit nebo je nedokázala převést do každodenní péče, neznamená, že nic necítila. Znamená to, že jí chyběla stabilita, regulace a opora, aby mohla být ve vztahu k dítěti přítomná. Její život byl příliš rozhoupaný na to, aby unesl náročnost péče o miminko.
To všechno má jeden společný jmenovatel: závislost, trauma nebo duševní nemoc neberou schopnost milovat, ale berou schopnost fungovat.
Tyto ženy často žily v ohromném přetížení. Emočně, fyzicky i vztahově. A miminko je obrovská zodpovědnost, která vyžaduje:
- regulaci,
- přítomnost,
- předvídatelnost,
- citlivost.
To jsou dovednosti, které nemohly mít, protože mnohdy je samy nikdy nezažily.
Stud, vina a tiché truchlení
Reakce prvních maminek na ztrátu dítěte jsou velmi odlišné. U některých se objevuje stud, pocit selhání nebo tiché truchlení. Jiné své emoce potlačují nebo jim nerozumějí. Právě kvůli disociaci, depresi, úzkosti či přetížení. To, jak ženy ztrátu dítěte prožívají, je vždy ovlivněné jejich psychickým stavem, podporou i tím, co samy v životě zažily.
Část z nich nese přesvědčení, že dítě bude bez nich v bezpečnějších podmínkách, nebo že si nezaslouží být maminkou. Ne proto, že by dítě nechtěly, ale proto, že jejich vlastní sebeobraz byl zraněný dávno předtím, než dítě přišlo.
Prázdno, které vzniklo dávno před nimi
Část prvních maminek vyrůstala v prostředí, kde nebylo dost bezpečí. Někdy v ústavní péči, chaotickém prostředí, v násilných vztazích nebo v citovém zanedbání. Jejich vlastní dětství jim nedalo zkušenost s tím, jak vypadá opravdová blízkost, opora a odpovědná péče.
Říká se tomu někdy obrazně „nemít mapu lásky“. To znamená, že jejich tělo ani mysl nepoznaly bezpečnou náruč, o kterou by se mohly opřít. A když pak drží své miminko, probouzí se v nich nejen láska, ale i staré, hluboké zranění. Je to chvíle, která může být krásná i bolestná zároveň. Ta bolest je někdy tak silná, že se jejich nervový systém stáhne a místo blízkosti přijde odpojení. Ne proto, že by blízkost nechtěly, ale proto, že ji nikdy nezažily tak, aby ji dokázaly nabídnout dál.
Co si z toho odnášíme jako adoptivní rodiče?
Smyslem toho všeho není posuzovat první maminku ani hledat omluvu pro to, co se stalo. Smyslem je porozumět hloubce příběhu, ze kterého naše děti vzešly a uvidět, že selhání péče nebylo odrazem toho, kým dítě je. Když rozumíme tomu, jak těžký byl začátek, dokážeme mluvit s dítětem jemněji. Umíme mu pomoct nést to, co na něm neleží. A umíme mu dát slova, která léčí, místo aby prohlubovala bolest.
Dívat se na první maminku s lidskostí a soucitem nám umožňuje vidět celý obraz: nejen zranění dítěte, ale i zranění ženy, která ho porodila. A právě tento pohled pomáhá dítěti oddělit sebe od příběhu, který prožilo a pochopit, že to, co se stalo, nebylo jeho vinou.
Jak o první mamince mluvit s dítětem: praktické věty
Pro malé děti
„Tvoje první maminka měla moc těžký život. Nezvládla péči o malé miminko. Ty za nic nemůžeš. A já jsem tady s tebou.“
Pro dítě, které hledá jistotu
„Já tě nikdy neopustím. Každý den jsem tady pro tebe.“
Pro dítě, které se ptá na lásku
„Nevíme přesně, co cítila. Ale víme, že jsi nic neudělalo špatně. A teď jsi v bezpečí u mě.“
Proč je soucit důležitý
Když přemýšlíme o první mamince našeho dítěte, může v nás být spousta pocitů – smutek, hněv, bezmoc. Některé děti opravdu hodně utrpěly. Není na místě to zlehčovat ani omlouvat. Co naopak dává hluboký smysl je pokusit se dojít k soucitu a laskavosti k původní mamince.
A proč je to důležité pro naše děti?
Když o první mamince přemýšlíme a mluvíme jemně a pravdivě, dáváme tím dítěti několik velmi důležitých jistot:
- „Já nejsem špatné.“
Když nesoudíme jeho první maminku, dítě si nevytváří rovnici: „Když byla ona špatná, tak já jsem taky.“ - „Můj příběh může být těžký, ale já sám jsem dobrý.“
Oddělujeme příběh od identity. - „Moji rodiče unesou pravdu.“
Když dokážeme mluvit o těžkých věcech otevřeně a laskavě, dítě cítí, že se o svou bolest může opřít. - „Nezlobí se na ni a nezlobí se ani na mě.“
Pokud bychom mluvili o první mamince nenávistně, dítě by si to vždy vztáhlo i na sebe. Soucit chrání jeho sebeobraz.
A právě to je podstatou: naše laskavost k její bolesti otevírá dítěti cestu k laskavosti vůči sobě. Ukazuje mu, že jeho začátek byl těžký, ale že ono samo z té těžkosti nikdy nebylo důvodem ani viníkem. Tohle je možná ten největší dar, který můžeme dítěti dát.
Zdroje a literatura
Vztah, pouto a mateřství u žen v závislosti nebo s traumatem
- Hans, S. L., & Jeremy, E. (2001). Postpartum depression, substance use, and mother–infant relationship.
- Grella, C., & Zhang, S. (2009). Motivation for treatment and parenting stress among mothers in substance abuse treatment.
- Suchman, N. et al. (2013). Mothering from the Inside Out: A mentalization-based therapy for mothers in addiction treatment.
Bonding, mateřská citová vazba a vliv traumatu
- Seng, J. S. et al. (2008). Post-traumatic stress disorder and childbearing: A systematic review.
- Huth-Bocks, A. C. et al. (2004). The impact of parental trauma on mother–infant attachment.
Stud, vina a „disenfranchised grief“ u biologických matek
- Wells, K. (1994). Post-reunification contact between parents and children in child welfare.
- Rock, S. et al. (2015). Hidden grief: Mothers whose children have been removed by the state.
Mezigenerační přenos traumatu a narušené vazby
- Cyr, C. et al. (2010). Intergenerational transmission of attachment in high-risk families.
- Lyons‐Ruth, K. et al. (2005). Attachment disorganization and trauma across generations.
Neurobiologie stresu, přetížení a rodičovské kapacity
- Schore, A. N. (2001–2012). Affect regulation and the origin of the self; right-brain development in trauma.
- Perry, B. (2008). Childhood trauma and the developing brain.
- Gunnar, M. R., & Quevedo, K. (2007). Early stress and development of stress reactivity.
Líbí se vám, co děláme?
Vaše podpora nám umožní dělat víc >> více zde.











